20 minut

Poslední zamávání a pohled... a naše vlaky se rozjíždějí každý jiným směrem. Dvacet minut společné cesty. Dvacet ze sto třiceti. Možná jsem blázen, ale právě k vůli těmto právě uběhlým minutám jsem vyměnil pohodlný večerní odjezd za brzké ranní vstávání. A teď. Každý z nás míří ve svém vlaku do jiné moravské metropole. A já koukám z okna na ubíhající krajinu a v mysli si ještě přehrávám poslední chvíle, její úsměv... a tak v myšlenkách zůstává se mnou. Pomalu se mi začínají zavírat oči. Ale vím, že to stálo za to.

Je po studentské, a já se v katedrální sakristii ještě chvíli rozplývám s kostelníkem nad krásou Olejníkových proprií. Mezitím v boční kapli pomalu začíná adorace. Nechce se mi už zůstávat a tak rozhodnut k cestě na privát se loučím. Odcházím, ukláním se před obětním stolem a z kaple se line zpěv a trochu hlasivky dráždící kadidlová vůně. A najednou po dobu té úklony se odehrává vnitřní boj. Odejít či zůstat? Zdržet se, nebo pospíchat za školními povinnostmi, které beztak nakonec dělat nebudu? A tak jdu. Do kaple! Je plná klečících kolen a tak zaklekám na volné místo mezi dveřmi. Na chvilku. A najednou mi bleskne hlavou dnešní ráno. Jsem schopen vstávat o půl paté, kvůli dvaceti minutám společného času. A teď, když mám možnost být dvacet minut, půl či tři čtvrtě hodiny s Tím, který mi může dát daleko víc než kterýkoli člověk, se mi nechce? Teď, když nemusím vstávat, kontrolovat sbalené věci a starat se o to jestli stihnu vlak. Teď, když stačí udělat pár kroků a kleknout se mi nechce zůstat s Tím, kerému jsem o velikonoční vigilii slíbil, že chci aby byl na prvním místě v mém životě? A tak se modlím o prominutí a znovu obnovuji svůj závazek. Zůstávám až do konce. Po požehnání sleduji průvod s monstrancí. Ještě poslední pohled a mizí za dveřmi adorační kaple. Klečím, oči upřeny na ještě pootevřené dveře. Nechávám v sobě doznít poslední okamžiky a nevědomky se pomalu připojuji ke zpěvu "vyvyšuji Tebe Pane nad tímto dnem, vyvyšuji Tebe Pane nad každým člověkem, vyvyšuji Tebe Pane nad vším co stvořeno jest, vyvyšuji Tebe Pane i nad svým životem..."
Z katedrály odcházím naplněn pokojem a radostí s vědomím toho, že i když fyzicky On zůstal zavřený ve svatostánku a já frčím na privát, tak zůstává se mnou v každé situaci. Koukám na hvězdy a vím, že to opravdu stálo za to.