Večer na Cuatro Vientos aneb 1. Král 19,11-12

Uplynulo několik hodin od chvíle, kdy jsme konečně něco po poledni dorazili nalezli kousek místa v sektoru, postavili celkem schopný přístřešek na ochranu před sluncem a odpoledním vedrem. Slunce před chvílí zmizelo za obzor a nad sektory ležel jen obrovský mrak jemného prachu. Seděli jsme na karimatkách a snažili se zachytit alespoň něco z úvodního slova a následné promluvy Svatého Otce.

To co se začalo dít následně mi připomnělo pasáž z 1. Královské, kde Eliáš vyhlíží Hospodina.

Obloha potemněla a od jihozápadu se začaly hrnout mraky, které zpočátku vypadaly zcela neškodně, ale po několika minutách překryly celé nebe hrozivě temnou šedí. Krátce na to se zvedl prudký vítr, a ten už věstil blížící se bouři. Hukot větru pochvíli doplnil jemný děšt, jež se brzy změnil v pěknou průtrž.

A pak. Vše začalo ustávat. Děšť, pak už jen jemné vytrácející se mrholení. Vzduch se vyčistil od prachu. Vichr přešel jen v jemný příjemně teplý vánek a ... začala adorace. A onen vánek povíval po celý její průběh a pomalu sušil naše promoklé svršky. Vanul kolem nás jakoby chtěl umocnit sílu okamžiku, kdy Bůh je mezi svými dětmi.

Najednou jsem po celém těle cítil příjemné teplo a když se ihned po zakončení adorace spustil jemný déšť nemohl jsem jinak než pozvednout ruce k chvále svého Stvořitele.