První měsíc na lifu aneb jak jsem v Brně začínal

Když jsem se v červnu tohoto krásného roku byl v Brně zapsat na stavební fakultu a parkrát navštívil s-life coby místo mého budoucího bydliště, ani zdaleka jsem netušil, že hned v září ještě před nástupem do školy budu opravovat střechu či konstruovat tak složité stavební prvky, jako je třeba gotický oblouk. Ale to už bych předbíhal. Takže teď pěkně od začátku.

Jak jste jistě někteří zaznamenali, life se letošního roku rozšiřoval a s jeho rozšířením byly spojeny velké přestavby a reorganizace celého domu. A já, protože jsem byl z důvodu letní technické školy nucen jet do Brna ještě před faktickým začátkem školního roku, jsem poněkud zkomplikoval situaci, která na lifu byla. Začínal jsem v pondělí 31.srpna a potřeboval jsem tedy už od neděle někde spát. A  ak jsem téměř denně atakoval Hejtiho pomocí signálu i mobilního telefonu. V neděli jsem nastupoval do vlaku se dvěma batohy na zádech spacákem v ruce a v hlavě se mi honili instrukce od Hejtiho: až přijedeš, já tam nebudu…bude tam brácha, jestli stihne dojít; zatím přespíš u mě v kutlochu a od úterý bys už mohl bydlet ve svém pokoji. A tak jsem se naposledy ohlédl, naskočil do vlaku, zavřel dveře a vlak se rozjel vstříc radostem i strastem vysokoškolského života.

Když jsem po třech hodinách cesty dorazil na místo určení, stanul jsem čelem dvěma domům v postranní uličce poklidné brněnské čtvrti. Prozvonil jsem tedy Hejtiho bráchu Jirku, který toho času byl ještě na cestě z kostela a čekal jsem. Po pár minutkách Jirka dorazil, přivítal mě, odvedl do Hejtiho kutlochu, řekl mi pár základních informací a vytratil se. A já zůstal stát ověšen zavazadly sám v cizím domě, ve dveřích cizího pokoje a upřeně hleděl k oknu, kterým do místnosti vnikalo matné světlo. Našel jsem kousek volného místa, kde jsem si složil věci a jelikož mi Hejti řekl, zaber si postel, vybral jsem si tu jedinou, která tam byla…ta  eho. Nastal večer a mě čekala první oficiální noc v mém novém bydlišti.

Po první noci jsem si nebyl jist, zda volba postele byla nejlepší. Tento zdánlivě bezduchý kus nábytku měl zřejmě silné vazby na svého majitele a rozhodl se, že mi nedopřeje usnout v žádné poloze a když už se mi to podaří, že mě velice rychle vzbudí. Upřímně řečeno, ještě nikdy jsem nebyl tak vděčný za zazvonění budíku.

Když nastalo úterý, sice jsem se přesunul do domu mého bydliště, ale v danou chvíli mě od pobytu v mém finálním pokoji ještě dělilo pár metrů, několik schodů a jak jsem později zjistil i dlouhé dva týdny. V druhé polovině či spíše koncem týdne se začalo pracovat na úpravách mého pokoje s operačním názvem Balkón. Jednou z hlavích stavebních úprav bylo vytvoření průchodu mezi Balkonem a šatnou. Po dlouhé debatě nad tím jak vysoký průchod bude a jak uděláme překlad, která horlivě probíhala spíš mezi Markem a Hejtim, jsem poněkud z  egrace navrhl udělat gotický lomený oblouk. A i když se potom vystřídaly i další ztřeštěné nápady, jejichž spršku jsem spustil já tím svým, idea oblouku se nevytratila a Marek nakonec prohlásil, že by to vlastně klidně šlo a odpadly by tím i starosti s překladem. V průběhu složitých geometrických konstrukcí, při kterých jsme z Hejtim využívali našich matematických poznatků, jsme byli donuceni i k improvizaci. To že místo pravítka byla použita dřevěná lať, by nebylo nic neobvyklého. Už jste ale konstruovali kružnice za pomoci tužky a kabelu od vrtačky? Já ano. Když naši práci viděly děvčice, které nás občas došly kontrolovat, stále si myslely, že je to jen vtip. O to větší bylo jejich překvapení, když o dvě hodiny později zel ve zdi prázdný otvor ve tvaru gotického lomeného oblouku. Oblouk se skutečně povedl, ale aby z nás nebyli pyšní konstruktéři, s pokorou ostatním tvrdíme, že oblouk byl v tomto šest let starém domě objeven při rekonstrukci.

Po této etapě úprav činnost v Balkonu ustala, protože bylo třeba řešit i jiné stavební úpravy. Začal druhý týden a já, když jsem zrovna nevymetal suť a prach z pokoje, stál jsem na balkoně a zkoumal žebřík vedoucí na střechu, s tím že bych se tam možná někdy podíval.

Nevěděl jsem, jak rychle se mi toto nevyřčené přání splní. Hned následujícího dne Marek oznámil, že v jednom místě střechou zatéká a bylo nutno zjistit kudy. A tak jsem byl pověřen úlohou „rainmena“, která spočívala v tom, že jsem stál na střeše se zahradní hadicí a simuloval déšť. Moje otázka, zda mám dělat i duhu, zůstala nezodpovězena. Problémové místo jsme pravděpodobně našli a v rámci možností i opravili, takže pokoj s příhodným názvem Bazén se nemusel bát, že by tam měl skutečnou vodu.

Čas plynul a já se střídavě zúčastňoval přednášek a drobnějších přestaveb domu. A když se nachýlil čas k odjezdu domů, ani se mi odsud nechtělo. Útěchou mi byla představa, že sem za pět dní zase pojedu na imatrikulaci a že můj pokoj bude hotový.

Ve středu večer mě taťka dovezl i s veškerou mou výbavou ovšem, když jsem spatřil svůj pokoj, nevěřil jsem tomu, že bych tam mohl už ten večer spát. O půl jedenácté večer už ale vše vypadalo jinak. Během těch pěti hodin se nám podařilo zprovoznit skříň, položit koberce nastěhovat dvě postele a dokonce i stůl. Během večera přijel i Obi a protože jeho pokoj se právě nacházel ve fázi oprav, hostoval u mě v pokoji asi tak jako já u něj v červnu po jednom ze čtvrtků.

Nic méně je 16. nebo možná už 17. září a já konečně ležím ve svém pokoji ve svojí posteli a těším se na studentská léta v Brně. Ať žijou signály, ať žije life!