Povídka

Byl sychravý podzimní podvečer. Vracel jsem se z práce domů a velkými kroky jsem chvátal na autobus. Promítal jsem si v mysli, dnešní den. To jak jsem se ráno pohádal s manželkou, pak pozdní příchod do práce a pak si mě ještě šéf zavolal k sobě do kanceláře kvůli nějakému projektu, který se mu nějak nezdál. Ale beztak si jen na někom potřeboval vylít zlost. Tak už jsem tady. Cedule autobusové zastávky, kolem pár lidí. Nevědomky vytahuji z kapsy cigaretu a mlčky sleduji okolí.

Matka se dvěma dětmi, které ji stále tahají za rukáv, nedočkavi okamžiku, kdy už budou doma, tiše stojí u kraje chodníku. Její strhané rysy ve tváři značí jak únavu dnešního dne, tak patrně i několik probdělých nocí. O sloupek pouličního osvětlení se opírá nějaký kluk, asi tak kolem šestnácti, s kapucí na hlavě, sluchátkama v uších, tupě hledící před sebe. Kousek ode mě pak stojí dědula se starou plátěnou taškou, který se nejspíš vrací domů s nákupem. Ale autobus už je tady. Kupuju si lístek a tiše usedám na jedno z řady volných míst. Autobus se rozjel.

Do dneška nejsem schopen vysvětlit, to co se pak odehrálo. Po několika minutách jízdy se všichni někam ztratili. A autobus jel celkem klidně dál. Asi po třetím volání šoféra: „Konečná, vystupte si!“ jsem se probral ze svého zamyšlení a vystoupil. Přede mnou bylo velké prázdné autobusové nádraží. O žádném tak velkém nádraží v kraji jsem ale nevěděl. Otočil jsem se a chtěl jsem nastoupit zpět do autobusu. Ten ale někam zmizel. Chvilku jsem stál a rozhlížel se a pak jsem bezděčně začal přecházet kolem jednotlivých nástupišť. Neviděl jsem ani jednu lampu, ale přesto bylo jakési matné světlo. Nevím odkud se bralo, nebe bylo zatažené, takže měsíc ani hvězdy nebylo vidět. Když jsem se pak díval víc, zdálo se mi, jakoby to podivné světlo vycházelo přímo z těch mraků. V hlavě se mi opět začaly honit myšlenky, tentokrát se mi však promítal celý život. A zdálo se mi, jako by se myšlenky promítaly nejen v mé hlavě, ale i mraky se začaly přetvářet o podoby různých obrazců, které se spojily v jednolitý film. Některé pasáže jsem sledoval s potěšením, jiné z úsměvem. To byly většinou dny mého dětství a mládí. Pak přišlo pozdější období spolu s úseky, o kterých jsem doufal, že už je nikdy neuvidím. Zavřel jsem oči, abych se nemusel dívat na to, co jsem chtěl dávno zapomenout, nepomohlo to. Viděl jsem to před sebou když jsem měl zavřené oči. Viděl jsem, jak s ubíhajícím životem byly stále méně časté barevné zážitky a ve větší míře se objevovaly ty plné šedin nenaplněného života. Film se stále zrychloval a zrychloval a já už jsem myslel, že to nevydržím. Viděl jsem všechno špatné, co jsem kdy udělal. Všechny špatnosti mého života v tom nejkritičtějším světle. A pak, pak to nějak přestalo, film života se nějak vytratil a já zůstal sám se sebou na opuštěném nádraží.

Nebe bylo šedivé. Všude pořád to podivné světlo vycházející neznámo odkud. A já tam seděl opřený o sloupek jednoho nástupiště a uvažoval nad tím, co se odehrálo. V pocitu absolutní osamocenosti a bezradnosti. Nevěděl jsem co si počít s tím, co bylo. Nevěděl jsem vlastně ani co se to vlastně děje. Nevěděl jsem nic.

Najednou se mi jakoby začali dělat mžitky před očima a …. Potom jen vím, že když jsem otevřel oči skláněla se nade mnou nějaká bílá postava. „Pane doktore, už se probral.“ vykřikla sestřička a spolu s doktorem se nade mnou znovu sklonili. „Jak se cítíte?“ ptal se lékař. Až teď když jsem se podíval líp, zjistil jsem, že ležím na nemocničním pokoji a cítil jsem pichlavou bolest hlavy. „Autobus, kterým jste večer jel, havaroval. Řidič se snažil vyhnout autu, které jelo v protisměru, autobus ale dostal smyk, sjel z cesty a bokem se zastavil o strom. Je skoro zázrak, že jste vy, který seděl téměř v místě nárazu vůbec přežil. …“, lékařova slova zněly dál, ale já už jsem je nevnímal. Letmo se mi v mysli objevili postavy lidí, kteří jeli se mnou. Na chvíli jsem se zamyslel. Opakoval jsem si slova lékaře o tom, že je zázrak to, že jsem přežil. Mlčky jsem se zahleděl z okna. Svítá. Tu jsem pochopil, že jsem dostal novou šanci.